Položili jste si někdy otázku, zda nejste divný nebo dokonce nevhodný typ člověka pro tuto společnost, když:
→ se nedokážete zaměřit na jednu činnost, profilovat se na něco, specializovat se
⇒ vás začne nová činnost po prvotním nadšení vlastně po čase trochu nudit
> vám najednou nedává smysl to, čemu jste se začal/a věnovat a jdete zkoušet zase něco nového, protože tamto už jste přece pokořil/a.
Vlastně to tak mám celý život a pořád jsem si připadala taková, jak to říct, ehm, méně schopná. Až jsem jednoho krásného dne narazila na zajímavé pojetí typu osobnosti, který je mi blízký. Docela jsem se s ním ztotožnila, protože mi dává smysl a navíc už mám, za co se schovat sama před sebou (hehe).
Škola
Tak co já vlastně budu dělat. Na základce pohoda, tak to by mi toho mohlo jít hodně, ne? Aha, nevím. Zkusíme gympl, to zní dobře, tam se rozhodnu. O čtyři roky později. Asi už je nejvyšší čas najít, co by mě fakt bavilo. O pár let později. No tak dobrý, mám titul, tak když už jsem při té vysoké dělala v tom krámku s těmi čaji (ach, moje láska, teda ne ten prodej), tak tam budu dělat dál, než zjistím, co by mě fakt bavilo. Udělám si masérský kurz, to se může hodit.
Práce
Počkat, stěhování do Prahy? Fajn příležitost pro změnu. Banka? Proč ne, chci to zkusit. Prodejní typ nejsem, ale co, zkušenost dobrá. O rok později. S počítačem, programy, tabulkami a podobně se taky moc nekamarádím, ale zkusíme tu zákaznickou podporu. Trefa! Super kolektiv, (tehdy) malá firma, krásné období. Vlastně jsem asi nebyla zrovna dvakrát rychlá, ale komentáře, že se asi zrovna nacházím na louce mi docela lichotily. Jo, však to jsem přesně já, ne? Rozvážná, vlastně spíš dost nerozhodná, taková nějaká éterická (pravila homeopatička, když jsem u ní byla kvůli synovi).
Rodina
Cože? Dítě, přicházíš nějak nečekaně, ale jo, asi to tak má být. Tak, jsem na mateřské. Co teď? Rovnou si dáme repete, ať se nenudím. Ještě je čas na šití a háčkování a nějaký ten seberozvoj. Na rodičovské ale najednou přichází vhodný čas přemýšlet, co by se dalo dělat přitom nebo potom (nejsem zrovna kafíčkový a telenovelový typ). Vlastně si člověk dost utřídí, co chce a co ne. Trochu jsem prozřela. Nemocné děti a práce = kombinace naprd i pro zaměstnavatele. Chtěla bych být aspoň trochu svým pánem.
Mateřská
Tak co bychom… IT kurzy (online, protože covid)? To zní fajn, na to, že nejsem příliš logický typ a PC je spíš nepřítel. O dva roky později. Tak dobrý. Vypracuji si životopis a začnu obesílat agentury a firmy. Nebo se mám věnovat radši těm bylinkám, masážím, ručním pracím (to u maminek frčí), vyrábění čehokoliv? Tak já fakt nevím. Naštěstí… život ví líp než já, co potřebuji, takže profesní kolečko chvíli počká. Takže… vyrobím pár náramků, dodělám miminkovskou deku, dodělám si ten web s blogem, zkusím trochu pohnout s vydáním těch pohádek pro děti, uvidíme, co ten nový přivýdělek z domu, už jsem dlouho nezkoušela to ukulele a mohla bych dočíst aspoň jednu z těch pěti rozečtených knížek (a nejsem krkavčí matka, nezapomínám ani na děti ani na domácnost!).
Renesanční osobnost
Spousta lidí to má podobně. Některé z nich lze nazývat renesančními osobnostmi. To ale není můj případ. Moc si tak nepřipadám. Moje představa renesančního člověka vypadá totiž asi takto: propojuje logiku, zručnost, nadání a intuici, takže sestrojil minimálně robotickou ruku, má tři tituly, učí po celém světě, native speaker v 5 jazycích, ví, jak se prezentovat (ovládá copywriting, reklamu a design), je masterchef v kuchyni, běhá maratony a vyhrává, staví domy na zakázku, navrhuje permakulturní zahrady atd. Prostě na co sáhne, to mu jde. Na všech polích maximálně úspěšný.
Změna a entuziasmus
Mě vždycky bavilo pořád něco nového dělat, zkoušet. Nevadí mi ani měnit prostředí nebo okolnosti. To je ta hezčí část, prostě mi nevadí změny, dost se přizpůsobím čemukoliv. Vlastně nemám ráda dlouhodobý stereotyp a nikdy jsem se nedokázala nudit. Vždycky bylo co dělat. Ta horší je, že díky tomu nevím, čemu se do hloubky věnovat, pole působnosti je široké, a navíc u ničeho dlouho nevydržím. Nové věci si osvojím docela rychle (musím si v tom tedy najít svůj systém), nadchnu se, ale pak se to někde zasekne a dost často vlastně ztratím zájem (nevím proč, asi, že nevidím pokrok nebo užitek nebo už jsem se to naučila a tak mi to prostě stačí).
Jak to všechno skloubit?
Musím říct, že obdivuji lidi, kteří už v dětství vědí, čemu se chtějí věnovat, jdou si za tím, věnují tomu opravdu vše, překonají všechny nesnáze a stále u toho věří, že je to profilace na celý život (jo, a baví je to). Třeba představu, co bych chtěla teď dál dělat (čemu se věnovat), mám. Ale, bude mě to bavit i za půl roku? Je toho teď vlastně víc a jak to vše skloubit? Neukradl náhodou někdo pár hodin z celého dne? Čas se prý tedy vždycky najde, když člověk chce. Tak ho hledám. Hm, večery by šly (když děti usnout brzy, haha). A nepustím si radši místo všech těch věcí ten napínavej séroš? Jo. Jen tak vypnout a nic nedělat. Ono to všechno počká, však to všechno dělám dobrovolně, protože chci, ne?
Aha moment
Nedávno přišel AHA moment. Ne, vlastně asi nejsem úplně divná (možná jen trochu)! Má to tak spoustu lidí a dokonce se to nějak jmenuje: multipotencialita. Hm, zní to vznešeně. Nejde jen o nerozhodnost a neschopnost se něčemu hlouběji věnovat. Jde o celý soubor vlastností, které k tomu přispívají (rozptyl pozornosti, učenlivost, flexibilita a adaptabilita, ale také nesoustředěnost, roztěkanost, nerozhodnost, nedoceněnost, nevyhraněnost, pocit nepřijetí, ztráta fokusu…).
Co s tím
V jednom zdroji jsem našla, že je potřeba se soustředit a pracovat na své trpělivosti (tu bych docela měla, někdy až zbytečně moc), disciplíně (tak to není zrovna moje hřiště) a efektivně zacházet se svým časem (děti naučí).
Prý se má hodně plánovat a ještě víc kontrolovat, co se nám daří realizovat a co ne. Podle toho se nebát věci vypouštět, nesnažit se zvládat vše, za každou cenu a dlouhodobé cíle klidně zkrátit na polovinu. No, tady to sebemrskačství mi tedy moc nejde. Někdy je ten bič nad vlastní hlavou vlastně dost sužující.
Dočetla jsem se i dobrou radu nikdy se multipotenciála neptat, čím je a co dělá (protože dělá všechno a nic). Leda, že by bylo přímo vaším záměrem přivést takového člověka do rozpaků. Lepší je prý formulace Na čem zrovna teď pracuješ? Tolik k teorii.
Soft skills jsou také důležité
Tak zase zpátky do reality. Nevím, proč to tak je, ale tady ta rozmanitost je jediné, na co se u sebe můžu spolehnout. Ale jak s tím pracovat v profesním životě? I když soft skills se cení čím dál tím víc, pracovní přelétavost v naší společnosti (a speciálně v životopise) nevypadá moc dobře. Asi nebudu úplně doceňovaný zaměstnanec, lepší by bylo pracovat na volné noze. Tedy vědět, do čeho se pustit (a nebát se, aha). Třeba těch pracovních zdrojů bude víc a bude to to pravé ořechové. To by pro mě bylo dosti ideální. To by se mi líbilo. Ale kdo ví.
Pokud byste se chtěli dozvědět více:
♥ vyšla u nás na toto téma Kniha pro multipotenciály (Emilie Wapnick) a
♥tématu se u nás věnuje koučka Věra Svoboda Kučerová (https://svobodakucerova.cz/).
Multíci prý mají často snahu spojovat svoje zájmy a směry dohromady. A protože mě zajímá spoustu různých témat, všechno to tady na blogu svařím dohromady, upeču, sešiju a uvidíme, co z toho vyleze. Vlastně když už nic, tak aspoň dobrá psychohygiena a vykročení ze zóny komfortu. Ty ostatní věci se nějak poddají. Ale on je to vlastně princip všeho. Když zůstanete stát na místě moc dlouho, život už se sám postará o nějakou tu lekci, změnu, příležitost k růstu.
Tak jestli to máte taky tak nějak, nebojte, nejste divní 🙂