Pár otázek na začátek
Jak to, že …
… některé primitivní organizmy nemající mozek, jsou schopny se rozhodovat, sofistikovaně se chovat, shlukovat s ostatními a v pokusu zdárně uniknout z bludiště (ne, nemají chytrý telefon)?
… nám z poraněné hojící se ruky nevyrostou hrby, oko nebo játra?
… když vědci rozřezají jednoho (pro pokus specifického) malého červíka na 200 kusů, každý kousek doroste a vznikne 200 nových červíků?
… někteří lidí trpí nevysvětlitelně spoustou nemocí, fobiemi, úzkostmi, poruchami nálad?
… zůstává paměť zvířat zachována i po hibernaci, která by měla nervové buňky ničit?
Víte, co má společného člověk, …
… kterému chybí část mozku (ne nemá tam z piva kostku),
… který zažívá po amputaci fantomovy bolesti nebo
… který zažívá po transplantaci srdce změny osobnosti?
Pozor, spoiler přichází:
žádné abrakadabra, simsalabim ani čáry máry se nekoná. Může za to buněčná paměť a o té už jsem se zmiňovala i v někdejším příspěvku (https://meritummamy.cz/jak-souvisi-nase-emoce-a-traumata-s-civilizacnimi-chorobami-aneb-lecba-na-bunecne-urovni/).
Co je to ta buněčná paměť
Tělo obsahuje i malé množství kmenových buněk. Ty se mohou (na rozdíl od jiných tělesných buněk) proměnit v téměř jakoukoliv tělní buňku podle toho, kde jsou zrovna potřeba. Umí opravit naše poranění a ví, kterými buňkami se mají stát (kam vítr, tam plášť). Využívají k tomu právě buněčnou paměť.
Ano, i když člověku chybí část mozku, paměť může být stále zachovaná, protože sídlí nejen v mozku. Ano, i když člověk nemá končetinu, cítí, jako by ji měl, protože buňky, které s ní měly kontakt, si jí pamatují (Kelišky). Ano, výzkumy, pozorování a experimenty prokázaly, že na příklad po transplantaci srdce může docházet ke změnám osobnosti (proto může váš dědeček najednou začít poslouchat heavy metal), protože i srdce a jiné orgány mají buněčnou paměť.
Kde tedy ta paměť sídlí?
Dnes už se ví, že paměť nesídlí jen v mozku, ale v podstatě v celém těle. Je v imunitním systému, a proto po prvním setkání s nemocí reaguje „připraveněji“ (tady jistě rodiče malých školkových dětí vrtí hlavou). Je ve svalech, a proto tělo sportovce po nějaké době nečinnosti opět nabyde svalovou hmotu jednodušeji (škoda, že jen u sportovců). Je také ve střevech. A tady je zase vhodné zmínit, že změna mikrobiomu ve střevech souvisí se změnami v myšlení, cítění i chování (asi bych měla přestat jíst kilo Nutely týdně). Naopak, podpoříme-li svůj mikrobiom, zlepšíme i duševní zdraví. Paměť sídlí zkrátka v celém těle.
Zde si vypůjčím osly a uděláme můstek od somatiky k psychice. Genetická výbava nám říká, jak má být postaveno tělo, údaje o osobnostních rysech. Epigenetika přináší informace, co si přenášíme transgeneračně, tedy od svých předků (ha, nejsou to jen fotky). Vědci upozornili na to, že příčiny mnoha komplexních (a zejména civilizačních) chorob a poruch (i těch neuropsychiatrických) pravděpodobně bude právě v přenosu informací z generace na generaci zprostředkovaném právě na základě buněčné paměti (poznámka redakce: Ty seš celej táta!).
Co jsme obdrželi
Svému potomstvu předáváme jako rodinné dědictví balíček (dájek, dájek), který obsahuje zkušenosti našich předků i nás samotných. DNA totiž není až tak úplně pevně daná a mění se dle prostředí, stravy nebo vlivu stresu, který dopadá na naši hlavu (každý den minimálně gejzír). A když se staré křivdy a události neřeší, mohou se ukládat na těle jako zatvrdlá místa, se kterými pak jdete k fyzioterapeutovi. Je to roky neřešený problém, emocionální vzpomínka, trauma, které jsme zatlačili hluboko do nevědomí (dál už to nejde).
A jak vlastně pracují ty naše buňky?
Neurony, které vedou elektrické a chemické signály, pracují jako mikročipy (tak to už brzo nebudeme potřebovat ani tu občanku). DNA má navíc velký potenciál ukládat masivní objem informací.
Do malého prostoru lze tedy uložit neuvěřitelné množství informace (v roce 2013 zakódovali odborníci do DNA všechny Shakespearovy sonety a v roce 2017 do genomu žijící bakterie pět rámečků fotografických snímků). Navíc tkáně si prý uchovávají paměť už od embrya a lze ji zpětně vyvolat. Tady se dostáváme i k různým terapeutickým technikám, které člověka přivádí do nejranějších vzpomínek, dokonce až k těm prenatálním.
Jak být zdravý
V čem je háček? Lékaři dnes ještě často oddělují tělo od duše. Proč? Asi se jim to zdá příliš mystické nebo jsou zkostnatělí nebo … by farmacie přišla na buben (můj nejoblíbenější argument). Doporučuje se udržovat se ve formě tělesnou aktivitou, užíváním probiotik a vitaminu D, meditací, obklopením se zelení, hlubokým spánkem, konzumací mastných kyselin a olivového oleje (uf, na jednoho smrtelníka je toho docela dost). A to vše prokazatelně udržuje naše buňky déle zdravé, mladé a tak nějak naživu.
Zdroj, ze kterého jsem čerpala
Všechny tyto informace jsem čerpala z úžasné knihy (Mysl celého těla), která u nás vyšla na jaře r. 2023. Je to syntéza fyziologie, genetiky a kvantové fyziky a napsal ji vědec s českým původem Thomas R. Verny, M.D. V knize najdete neuvěřitelné pokusy:
- třeba, že sklenice s rýží, které nadáváte, se dřív zkazí, zatímco tu, co chválíte, vydrží a vypadá lépe (síla slova, mysli, energie),
- nebo úvahu nad tím, kde se berou schopnosti nadaných lidí, pokud nejsou dědičné a neměli je ani naši předkové,
- dozvídáme se, že se nerodíme jako tabula rasa, ale právě naopak, možná v sobě nosíme tyto latentní geny všichni (někteří by asi potřebovali pořádně praštit do hlavy),
- nebo se dozvíte, že v těle ženy zůstávají po mnoho let buňky všech dětí, které porodila (podobně prý může docházet k přenosu informace právě při darování krve nebo transplantaci),
- nebo třeba fakt, že k mnoha průkopnickým výzkumům vědomí přispěli anesteziologové.
Díky neurovědo a kvantová biologie. Zas někdy příště.