Dneska bych začala úryvkem z knihy, ze které vlastně čerpám postřehy pro tento článek (KOHN, Alfie, Bezpodmínečné rodičovství, 2019):
„…dělat něco dětem na nás neklade skoro žádné požadavky, namísto pracovat s dětmi na nás klade značné nároky. Výchova dětí není pro zbabělce a některé děti jsou náročnější…“
Jak je to myšleno se dočtete níže. Tak pojďme na to.
Když se narodí miminko
Když se Vám narodí miminko, jako první přichází fáze sžívání se s novým človíčkem a přijetí role rodiče. Uf. Je to fuška, že. Ukáže se, jaký denní režim je ten pravý, co funguje, jak si vše přizpůsobit, aby to všem vyhovovalo a nemuseli jsme v zárodku volat SOS. Když dítě povyroste a začne nabývat nové kompetence a schopnosti, v hlavě začne rýt červíček jménem Jak to dítě mám vlastně vychovávat a vést ho?
Jak děti vnímá společnost
Nerada bych zveličovala, ale někdy jsem i já svědkem toho, jak jsou děti v naší společnosti brané za vetřelce. Stačí se občas zaposlouchat do diskuzí na ulici a dozvíme se, jak jsou děti drzé, jak se jim dnes vše servíruje pod nos, zjednodušuje, přehnaně je chráníme nebo jsou nezodpovědné.
Jaké cenné rady dostáváme od okolí
Představa ideálního dítěte a možná sen mnoha rodičů je, aby jejich dítě bylo vychované, hodné, poslušné a pod kontrolou (za všemi těmito vlastnostmi čti – prostě poslouchá svého rodiče). Co když se ale ten náš Jeníček nebo Mařenka tak trochu vymyká tomuto „tradičnímu“ standardu? To se pak těšte na nevyžádané rady:
- To musíš být tvrdší!
- Srovnej si ho!
- Měla bys ho potrestat!
- Vždyť si tě úplně omotá kolem prstu a bude tě jen zneužívat!
- Rozmazlíš ho, bude nepoužitelný, neschopný, asociální, drzý, neuctivý!
- Hlavně s ním nespi v jedné posteli, nechovej ho, nekoj moc dlouho, nešišlej na něj!
Ono se vlastně nelze divit a vyčítat. Takoví lidé tak pravděpodobně byli sami vychováváni a nic jiného tedy neznají.
Když nemám v lásce tradiční výchovu
Co když ale s „klasickým, tradičním“ pojetím výchovného stylu (viz výše) nesouhlasím a chci to jako rodič dělat jinak? Tak pak hodně štěstí a sil, protože okolí Vám to dá dost možná sežrat. Pravděpodobně budete exot, ezomáma, podivín a šílenec (ostatně jako u mnoha věcí, co jsou alternativní).
Dítě je živel
Stačilo by trochu si připomenout, že Jeníček a Mařenka jsou prostě od přírody trochu hlučné, vznětlivé, sebestředné nebo nepořádné děti. Drsná realita, že. Zde si opět dovolím malé okénko, jak můžeme k dětem přistupovat. Můžu být rodič direktivní, který potřebuje dítě řídit podle sebe (vystavovat ho tak nežádoucím a neúčinným praktikám, které máme zaryté pod kůží). Nebo můžu být rodič trochu více chápající a respektující. V prvním případě hodnotíme spíše jak se Jeníček chová, ve druhém případě bereme v potaz jeho osobnostní rysy. A níže se konečně dostáváme k jádru pudla.
Jak nebo proč mohou být autoritativní praktiky pro děti škodlivé
Vztek
„Běž do svého pokoje a vrať se až budeš normální.“
Co mu tím říkáme? Takového tě nechci. Budu tě mít ráda, až se budeš chovat podle mých představ.
Takto jsou vystaveni pocitu bezradnosti, cítí hněv a přichází další konfrontace (aby si dokázaly, že ještě mají nějakou moc). Děti se nevztekají jen tak pro srandu králíkům. Nějaký důvod k tomu mají. Je dobré, pídit se po zdroji takové frustrace, která ústí ve vztek. Mohou ale také jen testovat naše hranice (jestli je máme rádi za každé okolnosti). Nutno říct, že když se dítě samo rozhodne, že chce jít někam stranou, je to v pořádku. Je to jeho potřeba a asi už ví, že mu to pomůže. Něco jiného ale je, když ho nutíme jít pryč my sami. Taková ignorace a separace sice může navodit kýžené chování, ale takové dítě to často dělá ze strachu ze ztráty rodičovské lásky.
Přílišná kontrola
„Proč sis ještě neuklidil ty hračky, jak jsem ti řekla? Kdes byl tak dlouho? Vynesl jsi už konečně ty odpadky?“
Co mu tím říkáme? Že nemůže rozhodovat o svém životě podle svých potřeb, že mu nedůvěřujeme.
Děti potřebují mít pocit, že mají svůj život ve svých rukou a mohou se podílet na určitých rozhodnutí, která se jich týkají. Potřebují mít pocit určité autonomie. Pokud to tak není, mohou snadno ztratit důvěru a schopnost řídit sebe sama. U malých dětí je potřeba určitá míra kontroly. Ale takové, která bude kontrolovat spíše to, zda žijí v bezpečném a zdravém prostředí.
Tresty
„Máš na týden zákaz televize a svůj telefon dostaneš, až si uvědomíš, jak se máš chovat.“
Co tím dítěti říkáme? Nevěřím, že uděláš, co po tobě chci, když ti u toho nepohrozím.
Tresty jsou dlouhodobě neúčinné. Ač se zdá, že jsme vyhráli a jsme páni situace, není to tak. Neučí děti zamyslet se nad tím, co se stalo, jaké to má důsledky pro ostatní a co udělat příště jinak. Tresty u dětí naopak zvyšují agresivitu, hněv a zuřivost, cítí bezmoc a ponížení (jen si vzpomeňme na sebe jako na děti). A tak si s námi ta naše Mařenka ve své hlavě nebere servítky a přemýšlí jen nad tím, jak se příště trestu vyhnout.
Očekávání úspěchu
„Jaktože má Anička jedničku a ty trojku? Musíš víc trénovat, abys byl první. No, tak za takové vysvědčení na nový telefon zapomeň.“
Co tím dítěti říkáme? Že je pro nás důležitější výsledek než dítě samotné.
Ačkoliv vám tetička od vedle pořád dokola připomíná, že jsou děti dnes rozmazlené a mají to jednodušší než oni, nedá se to takto paušalizovat. Na děti je dnes vyvíjen neskutečný tlak, jsou přetěžované a pod palbou tisíců vjemů každý den. Co se požadavků na úspěch týče, není tomu jinak. Soutěživost nám ho ale nezaručí. Proč? Když budeme Jeníčka nutit soutěžit a pořád se s někým měřit, bude se bát, že zklame a bude mít pravděpodobně snahu vyhýbat se ze strachu těžším úkolům. Rezignace na pokusy uspět a touhu vyvíjet nějaké úsilí je pak vlastně obranný mechanizmus. Hájí sám sebe, chrání svoji sebedůvěru, aby si nemusel myslet, že je s ním něco špatně, když nedokáže uspět. Hanba a stud z neúspěchu bývají paralyzující. Strach z neúspěchu zkrátka není ten pravý hnací motor k lepším výkonům.
Jak je tedy možné přistupovat k dětem s respektem a bezpodmínečnou láskou
♥ hlídat, zda jsou naše požadavky na děti přiměřené
♥ nebagatelizovat jejich trápení a obavy a nedegradovat jejich pocity
♥ nenálepkovat děti (nepodsouvat jim naše soudy)
♥ nedávat dětem věci jen za odměnu
♥ nehodnotit je neustále za něco
♥ omezit výtky (jejich četnost, rozsah, intenzitu)
I my dospělí jsme jen lidi. Není nutné se trestat a trápit, když se nám nepodaří udržet emoce a nervy na uzdě. Ale když už máme pocit „selhání“, je dobré se dítěti omluvit a vše vysvětlit (proč se to stalo, že za naše emoce a prožívání nemůže).
A co můžeme udělat pro morální vývoj dítěte?
Shrnu to v jedné větě. Děti potřebují naše vedení a pomoc, bezpečné útočiště, empatii, úctu, péči, lásku a náklonnost rodičů, autonomii, důvěru, férový a poctivý přístup. Děti, které toto zažívají, druhým lidem více věří, lépe vnímají sami sebe, méně často se dostávají do potíží, vybírají si náročnější úkoly, lépe se vyrovnávají s neúspěchem, mají větší vytrvalost v překonávání překážek, více si věří. A to za to stojí, ne?
Pro děti je důležité, co si o nich myslíme
Na závěr se hodí říct, že děti často vnímají svoji hodnotu podle toho, jak na jejich chování reagují rodiče. Autoritativní rodičovství jim často přináší pocit, že musí splnit určité podmínky, aby je rodiče měli rádi. To může vést k nenávisti sebe i rodičů a snaze stát se někým, kým nejsou. Je lepší s dětmi spíše diskutovat, tlak a nucení vede k celoživotnímu odporu.
Na konec opět úryvek z knihy
„…snažit se dětem mnoha různými způsoby sdělovat, že k nám budou vždy patřit, že je to trvalá a skálopevná podstata našeho vztahu, bez ohledu na to, jak se cítíme zrovna teď, bez ohledu na to, co dnes provedou…“
Možná by stálo za to, nechat ty děti vyvíjet se svým tempem, co myslíte?