Bylo jednou malé dítě. Už od narození hodně často a dlouho plakalo (které miminko ne, že). Nemohlo se přijít na to proč. Málo mléka? Nepříjemné koliky? Zima, teplo, průvan, moc světla, nekvalitní spánek, podrážděnost, hluk? Rady jako pravidelné toto a pravidelné tamto (koupel, mazání a masírování, písnička, pohádka, chování, houpání) moc nepomáhaly. Spíš jen občas, ne vždy, a ještě na střídačku. Ale to se vše postupně lepšilo (tak ještě aby ne).
Pak se objevily jiné více či méně dokonalé absurdity:
(hysterický) strach z větviček pod sněhem, (hysterický) záchvat z postaveného domečku z dek nebo nakresleného sluníčka na tabuli, něco někam nepatří (to tam nebylo) nebo je jinak, v jídle něco trčí, plave a vyčnívá (čmouha na rýži), strach dotknout se namazaného toastu nebo nakrájeného banánu, strach ze špíny, ze světel, drátů, co trčely ze zdi, knoflíků na peřině… Nechce novou peřinu, jiné kalhoty, nemohu mít na sobě triko s knoflíkem, špatná strana chodníku pro chůzi, hysterák z vůně dušeného zelí.
Dalším náročným rysem je bezdůvodné intenzivní podceňování se spojené s perfekcionismem (to neumím, nedokážu, nezvládnu, nechci zkoušet), tedy strach z nového, neznámého, ze selhání apod (i v případě, že se nedržíte levelu „Anička už to taky umí“ a nijak nezdary negativně nehodnotíte a neshazujete). Trochu ošemetné, když máte ambice dítě „něco“ učit (stříhat, držet tužku, jezdit na kole, logopedie…). Zahrajeme si na hřišti fotbal? Ne. A vezmeme florbalové (počkat, jak se to jmenuje) hokejky? Ne. Co kdybychom zkusili brusle? Ne. Na tom šlapání opravdu nic není, co kdybychom to vyzkoušeli, pomůžu ti, když to nepůjde, nemusíme to dělat. Ne (hysterie). Moc dlouho to netrvá přesvědčit se, že tlak nemá cenu. Klid, matko. Není nutný šponovat se do vývrtky. Na všechno si přijde, až bude chtít sám a bude mu to dávat smysl (pokud bude chtít).
Spontánní akce často končily odmítnutím spolupráce, plánované akce na tom vlastně nebyly o nic lépe (dětské akce s úkoly a překvapením na konci ani omylem). Návštěva, volání přes messenger se strejdou nebo oslava čehokoliv neměly kladnou odezvu. Moc vjemů, lidí, strachu z nich a dlouhá nervová rekonvalescence (pro všechny). No a pak je tady téma dovolená/výlety. Výjimečné nejsou celodenní stížnosti a nářky, že tady nechce být, spát, sedět, cokoliv (že chce zkrátka domů do svého doupěte).
Tady je asi potřeba se na chvíli zastavit a zdůraznit, že se jedná o jinak chytrého, svého, zvídavého a hravého kluka. Popis a výčet situací nemá shazovat a působit negativně, pouze konstatovat.
Když už miminko není miminko, hodí se zkusit s ním prozkoumat, jestli na světě nežijí i jiné děti. První zkouška – mikrojesle, jednou týdně max (vlastně ani to ne), čtyři děti, ideál. A co školka? Ale, času dost. Mezitím se rodiče snažili přijít na to, jak by to mohlo fungovat a kde je zakopaný pes. Tak, aspergerův syndrom ani autismus to není. Uf. Paní odbornice vyslovila názor, že by se mohlo jednat o hypersenzitivitu. Dobře, jdu studovat. Tak zaprvé by to vlastně i sedělo. Za druhé se s těmito rysy potýká asi docela dost lidí. Ehm. Teda nálepkování (obzvlášť děti) je docela nebezpečný, ale pro orientaci dobrý. Teorie zasvětí, praxe zformuje (všechny).
První rok v klasické školce spíš neproběhl než proběhl. Nevím, který důvod převážil víc. Dětské nemoci, ohnivý, rudý, velkoplošný, bolavý exem (psychosomatika je potvora) nebo naše benevolentnost a respekt jeho povahy? Naštěstí se nemuselo tlačit, doma byl ještě mladší bráška, takže žádný stres. „Ale vždyť se musí socializovat, potřebuje kontakt s dětmi!“ Ne, nepotřebuje, když nechce. Asi by bylo fajn říct, že každé dítě to má jinak, a tomu je fajn se přizpůsobit. Tak jsme dali po počáteční patálii s exemem přes zimu školce na tři měsíce vale, není potřeba to hrotit. Po roce (i přes občasnou návštěvu školky) není po exemu ani stopa (ťuk, ťuk). No a když už ve školce je, stejně si prý hraje sám (na skupinové cvičení je údajně jediný, kdo se nechce účastnit). Paní učitelky ho naštěstí nenutí.
Nic není černobílé
Můžete být direktivní rodič, který moc neřeší možné důsledky pro dítě do budoucna, prostě požaduje, zakazuje, přikazuje, trestá nebo odepírá a myslíte si, že jeho temperament zaškatulkujete a zkrotíte už v zárodku (však život není peříčko, ať si zvyká, ne). Nebo můžete být rodič trochu méně direktivní až řekněme (pro mnoho lidí nevhodně) chápající, necháte ho vyvztekat, poplakat, projevit, neposlouchat a prostě víc žít. Jasně, není to černobílé. Spousta lidí se může snažit o respektující přístup, ale rodiče jsou taky lidi, takže to občas skřípe. Hlavně se pak navzájem domluvit a vysvětlit, co se stalo.
Hm, asi to dětské projevování v paneláku není nikomu moc příjemný. Ale když se někam nastěhujete a hned u dveří vám sousedka místo představení oznámí, že tady se tedy dupat nebude (a tluče vám na radiátory při sebemenším hluku), přivážete ty děti k židli nebo přilepíte je na gauč? Těžko, že. Ono totiž nějaké příkazy, zákazy stejně moc nefungují, vždyť to známe.
Jasně, může to vypadat, že jsou takové děti rozmazlené, že si strašně dovolují, neumí poslouchat, neví, co je autorita (oni neumí zdravit?), že šéfují oni nám, omotali si nás kolem prstu, nejsme pevní a důslední a jiné podstatné věci (co z něj vyroste?). Přitom všem se vám na čelo nalepí označení, že jste měkkejš, že to musíte být (přece) tvrdší. No, jak se to vezme. Neměli by být spíš někteří rodiče více asertivní? Nejsou ty děti vlastně poslušné jen proto, že se nás bojí (páč v mocenské hierarchii jsme malinko výše než oni)? „Počkej, ve školce ho srovnají, to bude muset mít jiný přístup. To se ti ještě vymstí. A co teprve škola a jak bude fungovat v práci?“ No tááák. Společnosti se hodí, vychovat si už ve státních institucích svoje ovečky. Z každýho dítěte ale nemusí vyrůst ustrašený, deprimovaný, apatický, traumatizovaný nebo ponížený dospělý. Někteří se nedají už v zárodku, jiní se probudí v pětatřiceti a zjistí, že by to vlastně všechno šlo dělat jinak (tak trochu jak chtějí oni sami).
Tak teď trochu veseleji
Co lze s takovou hypersenzitivitou dělat? V odborných publikacích doporučují přemíru vjemů řešit:
- co nejčastějším pobytem v přírodě (uzemňuje, čistí hlavu, lék na mnoho věcí).
- dále je dobré omezit přemíru aktivit jako kroužky (no tak nebude v pěti letech chodit na fotbal, kung-fu, krasobruslení, kreslení, plavání, zpěv, divadlo nebo kurz vaření). Na to má času dost a nic mu neuteče.
- doporučuje se také aplikovat meditační hudbu, jemnou masáž, cvičení apod. No, je to jen možnost, vždycky to mít úspěch nemusí (jedna paní fyzioterapeutka by po pokusu předvést pár cviků stimulující nervovou soustavu mohla vyprávět).
♥ Dva typy pro vás (z reklamy nic nemám) ♥
⇓ Jedna z odborných publikací zde ⇓ https://nakladatelstvi.portal.cz/nakladatelstvi/aktuality/101678/vychova-vysoce-citlivych-deti-muze-byt-snazsi-kdyz-vite-jak-na-to .
⇓ Taky jsem moc ráda, že jsem narazila na emoční kartičky pro děti ⇓ https://tisictvariradosti.cz/emocni-karty/ .
Myslím, že nejdůležitější je, nechat ty naše dětičky zažívat svá trápení v bezpečném prostředí domova, jak jen dlouho chtějí a potřebují (takže to chce hodně čokolády). A čím větší prostor a čas na to dostanou v dětství, tím připravenější pak na život budou (fakt, na to jsou výzkumy). Třeba to není tak marný přístup. Asi taky ne úplně jednoduchý. A až zaťuká škola i na naše dveře, uvidíme, jestli ona zlomí nás nebo my zlomíme hůl školskýmu systému.
Tak ať všichni najdeme tu svoji cestu!